Proberu všechny sekáče, co v češtině existují. Ty, jejichž povoláním či zálibou je pracovat s kosou a sekerou, ty, jimž se jinak říká šviháci, kterým to ale opravdu sekne, i ty, pro něž  jsme dříve měli pojmenování bazar, eventuálně obchod použitým zbožím.

Začnu ale sekyrou – nebo sekerou – obojí je správně, přejdu na sekání, odbočím k sekýrování a pak přijdou na řadu sekáči a sekáče.

Pojmenování „ručního klínovité nástroje k sekání, osekávání, štípání“ v praslovanštině znělo sekyra, takže toto je jeho původnější podoba.  Slovo je zajímavé tím, že je hodně podobné latinskému sekuris, které má stejný význam. Odborníci netvrdí, že by z něj přímo vzniklo, jen konstatují, že obě slova a s nimi také praslovanské sekti, z něhož je naše dnešní sekat, a latinské secare, které znamená řezat a sekat, vznikla ze společného indoevropského základu sek-, řezat, sekat. Z čehož plyne, že slovo sekyra nepochází ze slovesa sekat, jak jste si možná dosud mysleli, ale že ty dva příbuzné výrazy vznikly paralelně.

Sekýrovat  podle Slovníku spisovného jazyka českého znamená „sužovat, týrat, trápit zbytečnostmi, nerozumnými upřílišněnými nebo malichernými požadavky“.  Když nás někdo sekýruje, máme pocit, jako by nás k něčemu nutil se sekyrou v ruce. Nebo jako by ten sekerník osekával naši svobodu. Ale to jsou jen představy ovlivněné podobným zněním různých slov. Zatímco sekat a sekyra jsou slova slovanská, sekýrovat k nám přišlo z němčiny, kde sekkieren stejného významu vzniklo z italského seccare; to znamená obtěžovat, sužovat, a možná vzniklo z latinského siccare, sušit. Takže sekýrování nesouvisí se sekyrou, ale nejspíš se sektem, což, jak si v následujícím hesle přečtete, původně bylo pojmenování jednoho takzvaně suchého španělského vína.

Že slovo sekáč v základním významu, tedy kdo seká trávu, obilí, eventuálně dřevo, souvisí se slovesem sekat, je evidentní. Proč se ale sekáč říká také švihákům a rázným chlapíkům, jsem se nikde nedočetl. Takže mi nezbývá než spekulovat. Buď jde o to, že sekáči obilí, trávy a dřeva jsou urostlí pěkní chlapi, a tak se tohle pojmenování rozšířilo na pěkné a rázné chlapy vůbec. V hesle Haur jsem naznačil možnost, že německý hauer, tedy havíř, byl původně vlastně „člověk, který seká“, tedy sekáč. Možná  jde o sloveso seknout ve významu slušet, o jehož původu jsem ale nikde nic nenašel – jakousi stopu jsem objevil jen v Machkově slovníku, kde se sice nevyskytuje seknout, ale je tam štěknout, které se také používalo ve významu slušet. Za první republiky se, jak si můžeme všimnout ve starých filmech, říkalo: Té to ale štěkne. Toto štěknout etymolog Václav Macek uvádí do možné souvislosti se starým moravským ciknout, jít k duhu, svědčit.  A já dodávám, že ze štěknout mohlo vzniknout ze seknout… a komu to seklo, byl sekáč. A nebo to mohlo být naopak – seknout ve významu slušet vzniklo ze sekáč ve významu švihák.

Také by se dalo bádat nad tím, proč slova seknout ve významu slušet, švih ve významu elegance v oblečení a šmrnc ve stejném významu vycházejí ze slov vyjadřujících krátký prudký pohyb, tedy sek, švih a šmrc, což je původně citoslovce zvukomalebně popisující právě švihnutí a seknutí. Od skutečných odborníků jsem se však na tohle sekáčskošmrncovní téma nikde nic nedočetl, a tak všechno, co jsem řekl, berte jen jako takové laické přemýšlení takříkajíc nahlas.

S posledním sekáčem je naopak všechno jasné,  v posledních patnácti letech se tak běžně říká obchodům s použitým zbožím, anglicky zvaným second–hand, tedy druhá ruka nebo z druhé ruky. Vznik tohoto slova sekáč dokazuje, že čeština je stále „jazyk vtipný“, jak zní titul jedné knížky Františka Jílka-Oberfalcera. Krásně se tu hraje se zvukovou podobností s anglickým názvem bazarů a s výrazem sekáč ve významu švihák. Sekáč ze sekáče, tomu to tedy opravdu sekne…