Báseň

Slovo báseň dnes používáme hlavně v tom významu, který Slovník spisovného jazyka českého uvádí na prvním místě, totiž: „umělecký slovesný výtvor zpravidla ve verších“.  Jeden z dalších významů uvádí zmíněný slovník na třetím místě: „věc, výrobek velmi dobré jakosti, chuti nebo úhlednosti“. A tento význam výrazu báseň připomínají autoři knížky Dědictví řeči, když píší: „Je to skoro neuvěřitelné, ale je tomu tak. I slovo báseň, které dnes slouží jako výraz vysoké jakosti (ta polévka je jedna báseň), označovalo kdysi skutečnost záporně hodnocenou.“ A citují z Gebauerova Slovníku staročeského, kde se píše, že báseň je „všeliká řeč obsahu nepravdivého“ a kde se slovo báseň uvádí jen s odsuzujícími přívlastky jako daremná, marná, nesličná a staví se do protikladu se slovem pravda.

Ano, původní význam slova báseň je nepravdivý, vybájený příběh, přímo řečeno lež. Ostatně i tento význam dosud v našem jazyce žije, Slovník spisovného jazyka českého ho uvádí na čtvrtém místě, když říká, že báseň je také smyšlenka, výmysl. Myslím, že většině z nás rodiče říkali, abychom nebásnili, když chtěli říct, že nemáme lhát.

Slovo báseň, stejně jako výrazy bajka, báje a bájit, vzniklo ze slovanského slovesa bajati, které ve staré češtině znělo bati a znamenalo říkat něco nepravdivého. Ze stejného slova pochází i výraz báječný, tedy tak skvělý, že to snad ani není pravda.

            Slovem báseň původně označujícím nepravdivé vyprávění se pak začalo říkat literárnímu útvaru dnes zvanému bajka. Vyprávění, v němž se zvířata chovají a také mluví jako lidé, bylo zjevně nepravdivé, proto dostalo jméno báseň neboli lež.  A z něho slovo báseň můžeme říct přeskočilo na význam „umělecký slovesný výtvor zpravidla ve verších“; možná proto, že staročeské bajky často bývaly veršované. V každém případě k tomu všemu nedošlo nějak dávno, za středověku se básním říkalo skládanie a spojení „skládati báseň“ zaznamenává až Josef Dobrovský ve svém německo–českém slovníku v roce 1821.

Comments are closed.