O Michalovi Novotném, autorovi příběhů slov

Michal Novotný byl novinář a spisovatel, a taky můj táta. Narodil se během druhé světové války 3. října v roce 1943 v Litomyšli. Jeho první věta prý byla: „To byla jána,“ když na sklonku války vybouchl nedaleký muniční sklad. Dětství prožil, spolu s mladším bratrem Honzou, ve východočeské Chocni. Většina dětí jezdí na prázdniny za babičkou na vesnici. Můj táta jezdil za babičkou do Prahy.  Bydlela v bytě na Letné s výhledem na dvůr, kde hráli návštěvníci hospody ve dvoře kuželky. Táta vždycky říkal, že prázdniny má spojené se zvukem nárazu koule do kuželek.

Když mu bylo čtrnáct, přestěhovali se s celou rodinou do Prahy natrvalo. Táta tu vychodil jedenáctiletou školu. Prý vždy se samými jedničkami, ale důkazy na to neměl.

V roce 1966 nastoupil na Fakultu osvěty a novinářství Univerzity Karlovy. Můj táta byl vždycky velmi aktivní. Už během studia se zapojoval do práce v různých novinách. Jako mladý novinář se stal nejdříve zástupcem šéfredaktora časopisu My, a poté šéfredaktorem skautského časopisu Junák.

Rok 1968 znamenal v jeho životě velký zlom. Během komunistických prověrek vyjádřil nesouhlas s příchodem sovětských vojsk. Následkem toho byl vyloučen z KSČ a zároveň mu bylo postupně omezeno, nebo úplně znemožněno, působení a publikování v tehdejších novinách či časopisech. Přibližně ve svých 30 letech se stal novinářem na volné noze neboli, v tehdejší terminologii, vykonával svobodné povolání. V té době se živil jazykovými korekturami (např. pro časopis Vesmír) a tvorbou křížovek.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let začal psát knížky. První dvě byly o jeho velké lásce – atletice. „Okamžik vítězství, okamžik porážky” napsal sám, druhou s názvem „Pět barevných kruhů” s přítelem novinářem Ivanem Hanouskem. Další dvě knihy, „Kde bydlely Venuše” a „Svět ve škatulce” o archeologii a muzeích, napsal v druhé polovině osmdesátých let spolu s archeology Josefem Havlem a Janem Kovaříkem. Ve všech případech šlo o literaturu faktu, či populárně-naučné knihy pro děti a mládež, bez politického kontextu.

V osmdesátých letech také navázal spolupráci s Československým rozhlasem, stanicemi Praha a Vltava. Pro populárně-vědecké pořady Domino a Meteor připravoval články o původu některých zajímavých slov. Pro pořad My a děti připravoval fejetony na téma výchovy a vztahů mezi rodiči a dětmi. Čerpal v nich z vlastních zkušeností z výchovy mě a mojí sestry.

Po revoluci v roce 1989 dostal několik nabídek na práci v různých médiích. Na dva roky se stal zástupcem šéfredaktora zpravodajství v Československé televizi. Poté se však znovu vrátil k práci v rozhlase. Od roku 1992 působil v Českém rozhlase Regina Praha jako šéfredaktor a později ředitel a od roku 2002 i jako ředitel Českého rozhlasu Region, Středočeský kraj. Za jeho působení se z malé redakce a jen několikahodinového vysílání pro Prahu a střední Čechy stalo plnohodnotné studio Českého rozhlasu vysílající 12 hodin denně.

Jeho dlouholetým velkým koníčkem a vášní bylo hledání příběhů o původu a vzniku slov. Na toto téma připravoval pořady pro rozhlas, které si sám namlouval. Dokázal třeba během živého vysílání, v pyžamu z kuchyně na chalupě, během jedné písničky najít a vysvětlit původ slova, které chvilku před tím zavolal posluchač rádia. Na téma původu slov vydal v letech 2002 až 2006 tři knihy s názvy „Zákulisí slov”, „Zákulisí slov podruhé” a „Zákulisí slov do třetice”.

„Pracoval jsem v denících, v časopisech, v televizním zpravodajství, a tak vím, že rozhlas je médium, které nejvíc odpovídá mé představě o žurnalistice. Je – může být – stoprocentně aktuální, a protože má k dispozici skoro jen hlas, skoro se v něm nedá lhát,“ tak mluvil o své práci v rozhlase.

Můj tatínek četl a psal od rána do večera. Vytvářel si kartotéky zajímavých slov a dat narození významných osobností. Vystřihoval z novin různé články a ukládal je do papírových krabic. Pracoval systematicky, a přesto měl kolem svého pracovního stolu neurovnané haldy papírů a novin. Svoje knihy psal na psacím stroji, i když na něm vlastně vůbec psát neuměl. Psal jen ukazováčkem a palcem. Uměl napsat knížku, ale neuměl vyměnit kolo u auta.

Zemřel 5. července 2006 v Praze v Písnici a s ním i jeho oblíbené předměty a specifické charakterové vlastnosti. Nikdy nezapomenu na jeho špinavé černé dýmky, rukou malované plánky skalek na kartonech, „zlatou“ stříbrnou čtyřbarevnou propisku. Jeho popelníčky z květináčů ve všech koutech zahrady na chalupě a bločky pomalované zvláštními obrazci podobné krystalům, které maloval při telefonování… Byl moudrý i bazírující na maličkostech, velmi nervózní a zároveň s ledovým klidem si stojící za svým názorem, užívající života a při tom asketicky cílevědomý…

Naše webové stránky jsou vzpomínkou na tatínka, dědečka a spisovatele na jehož zajímavé dílo by se, podle nás, nemělo zapomenout.

Informace o jeho životě a tvorbě nejdete také zde.

Vybrali jsme pro vás příběhy těch nejzajímavějších slov. Tady si je můžete přečíst.

Magdaléna Sikorová