Velikonočním vajíčkům, různě nabarveným, omalovaným, pomalovaným, vyškrabovaným, batikovaným, olepeným, jedním slovem ozdobeným se říká kraslice. Otázka zní, jak slovo kraslice souvisí s přídavným jménem krásný a také co má společného s ruským krasnyj, což kupodivu neznamená krásný.

O slově krása napsal Pavel Eisner v Češtině poklepem a poslechem, že „ze zvukové podoby tohoto slovo vychází jas, světlo. Jakési záření mocné a vladařské. k němuž oběma samohláskám dopomáhají ty nosné samohlásky.“ A dodal, že není divu, že za středověku slovo krása mělo význam světlost, lesk, záře. Eisner jistě věděl, že praslovanské krasa znamenalo lesk a úplně původně zář či barva ohně.

Oheň má mnoho zářivých barev, mezi nimiž převládá červená, takže je pochopitelné, že slova odvozená od praslovanského krasa v současných slovanských jazycích znamenají barva, například v ruštině je barva kraska a krasnyj znamená červený. Jenže co spojuje zář a lesk ohně, jeho barvy, zvláště barvu červenou, se sličností, se „smyslově vnímatelnou způsobilostí přírodních a uměleckých objektů vyvolávat v nás zalíbení“ – jak stojí v učených knihách? Na toto téma lze jen spekulovat. Spojení krásy a ohně možná spočívá ve skutečnosti, že lidem oheň už od prehistorických dob připadá krásný, rádi se do něj dívají, u ohně zažívají hezké pocity, což určitě souvisí se skutečností, že oheň dával teplo a odháněl divoká zvířata; přinášel pocit bezpečí. Druhá teorie vidí souvislost mezi krásou, ohněm a červenou barvou ve vypalování keramiky. Keramika, ohněm obvykle dočervena vypálená, byla a je krásná, vzbuzuje estetické pocity.

Ale mluvíme o kraslicích. I na původ jejich pojmenování jsou dvě teorie. Podle jedné jsou to ozdobená neboli okrášlená vejce, podle druhé všechno vychází ze starých významů slova krásný, jde tedy o vejce jako oheň zářivá, lesklá, barevná, velmi často červená. Slovo kraslice je určitě původně nářeční, nejprve se používalo ve východních Čechách a odtud, až v 90. letech 19. století, snad v souvislosti s tehdejší módou národopisných výstav, se přes Prahu rozšířilo do celých Čech i na Moravu.

Slovo kraslice však není příbuzné jen s naším slovem krása a ruskými výrazy kraska a krasnyj, do stejného příbuzenstva patří i slovesa křesat a křísit. Když víme, že krasa je původně lesk a barva ohně, její souvislost s křesáním nás nepřekvapí. Křesání je zapalování, rozdělávání ohně. Praslovanská slova kresati a krasa asi mají společný indoevropský kořen ker-, který znamenal hořet. Sloveso křísit pak asi vzniklo ze slovesa křesat. Když někoho křísíme, pokoušíme se v něm obrazně řečeno znovu zapálit oheň života. S tím nepochybně souvisí i slovní spojení vykřesat se z něčeho, obvykle z nějaké nemoci.

S ohněm, ani s křesáním, kříšením, krásou, a tedy ani s kraslicemi však vůbec nesouvisejí Kraslice, jméno městečka v západních Čechách ležícího severozápadně od Sokolova. České pojmenování Kraslice se v této podobě ustálilo až v roce 1848, předtím, v 18. století, se říkalo Gradlizce, což pocházelo z původního německého Graslitz. A německé jméno původně hradu a později královského horního městečka pod ním je zdrobnělina středohornoněmeckého graz, které znamenalo „větev jehličnanu“ čili chvojí.