Třešeň

Ani toto běžné a na pohled typické české slovo není původem české. Ostatně ani samotné třešně,  stromy s chutnými plody, nejsou české, tedy v naší krajině původní. Třešně k nám a do celého světa přišly, ovšem už poměrně hodně dávno, z Malé Asie.

Třešeň je slovo všeslovanské, jen v češtině však má na začátku hlásku t, v ostatních jazycích začíná na č. Slovensky se třešeň řekne čerešňa, rusky skoro stejně čerešnja, slovinsky češnja, bulharsky čereša, původně v praslovanštině to slovo znělo asi čerša a k našim praslovanským předkům se dostalo prostřednictvím nějakého románského nebo germánského nářečí z latiny; tam se třešeň jmenovala cerasus. Z tohoto latinského zdroje jsou i německé Kirsche, nizozemské kers a anglické cherry. Ani v latině však tohle slovo nevzniklo, sem se dostalo z řečtiny, kde se třešně označovaly slovem keratos, a do řečtiny slovo přišlo z Malé Asie. Nejspíš jde o pojmenování maloasijského města Kerasus.

Povídání o třešních teď přeruším a budu se věnovat Lucullovi, muži, který žije v češtině prostřednictvím slovního spojení lukulské hody. Celé jméno toho pána je Lucius Licinius Lucullus, žil v letech 110 až 57 před Kristem a  původním povoláním to byl římský konzul a vojevůdce. Vedl římské vojsko v bojích s Peršany. A i když ty  boje byly vítězné, byl Lucullus po osmi letech velení zbaven. V některých knihách se píše, že se mu vzbouřilo vojsko, v jiných, že se znelíbil římským finančníkům, protože odmítl zcela odírat porobené asijské národy. V každém případě Lucullus odešel do soukromí a v každém případě po odchodu z veřejného života neživořil. Naopak, byl velmi bohatý a tohoto bohatství si užíval.

Lucullus měl několik vil na těch nejpřednějších adresách. V Neapoli a hlavně v Tusculu, v městečku asi patnáct kilometrů jihovýchodně od Říma, kde si římští boháči a veřejní činitelé stavěli letohrádky. Kdo z tehdejšího Říma nejezdil do Tuscula, jako by nebyl. Svou dnes bychom řekli chalupu zde měl boháč Maecenas, který dal jméno všem pozdějším mecenášům, také politik, spisovatel a vynikající řečník Cicero jezdil do Tuscula; napsal zde svůj slavný spis Rozmluvy tusculské, úvahy o smyslu lidské existence. Nevím, zda Lucullovy vily v Tusculu byly nejpřepychovější ze všech, ale stály prý uprostřed nádherných zahrad s umělými rybníky, s tunely proraženými ve skalách a hrázemi vybíhajícími do moře ke zvláštním letohrádkům na vodě. Po téhle nádheře nezbyla ani stopa, protože Tusculum v jedenáctém století zcela zničil normanský vůdce Tankred. Dnes na tom místě stojí městečko Frascati.

Lucullus ve svých vilách nejen žil a psal o válkách, které vedl, on zde také pořádal velkolepé hostiny, jejichž sláva přetrvává až do dneška ve zmíněném úsloví lukulské hody. Na tyto hostiny rádi chodili nejvýznamnější Římané, například sám Caesar či Lucullův nástupce ve velení vojska Pompeius. Lucullovy hostiny byly drahé, často trvaly až do rána a jídlo na nich bylo vynikající. Ale Lucullus prý dokázal vychutnat jídlo, i když stoloval sám. V těch řídkých případech prý svému kuchaři říkal, že i teď jde o velkou hostinu, protože nejpozornější římský hostitel hostí největšího římského labužníka.

Další Lucullova činnost, totiž zahradničení, není ani zdaleka tak dobře známá jako jeho vojevůdcovství a hostitelství, ale já bych řekl, že je nakonec vůbec nejvýznamnější ze všeho, co Lucius Licinus Lucullus udělal. Právě Lucullus prý v pontském, tedy maloasijském městě Kerasus objevil třešně a začal je pěstovat ve svých zahradách. Z nich se to vynikající ovoce pod všelijak změněným jménem  města, u něhož  je Lucullus objevil, rozšířilo po celé Evropě a stalo se tak běžným, že většina z nás by se byla ochotná vsázet, že třešně tu byly vždycky.