Slova kibic a kibicovat pocházejí z prostředí hráčů karet, karbaníků. Slovník spisovného jazyka českého píše, že kibic je „divák přihlížející hře, nejčastěji v karty, a zasahující do ní nežádoucími poznámkami, radami“. Později se význam slov kibic a kibicovat poněkud rozšířil, dnes mohou kibicovat, tedy zasahovat do něčeho svými řečičkami a věci se jinak neúčastnit, také diváci na fotbale, lidé přihlížející na ulici výměně pneumatiky a třeba i ti, kteří – aniž chodí k volbám – dokážou hodiny mluvit o tom, co vláda a parlament dělají špatně. Švejk si při hře v karty ve vojenském vlaku vzpomněl na nápis v jedné hospodě, který zněl: „Kibic, drž tlamajznu, než tě přes ní šmajznu,“ a tím cizímu slovu kibic zajistil v češtině trvalé místo.

Kibic je slovo přejaté z němčiny. Můj oblíbený Pavel Eisner v knížce Čeština poklepem a poslechem píše: „Ale kdo si uvědomuje, že ten kibic je vlastně der Kiebitz a ten zas, že je čejka, prostě pták čejka? Proč se kibic jmenuje podle čejky? Je čejka zvlášť zvědavá? Natahuje krk, aby nakukovala? Poví nám to nějaký ornitolog?“ Nevím, jestli Eisnerovo volání nějaký odborník přes ptáky vyslyšel, vím ale, jak se na věc dnes dívají etymologové, odborníci přes původ slov. Ti soudí, že tu neběží o čejčí a kibicovu zvědavost, eventuálně natahování krku, ale o křik. Pojmenování kibice slovem označujícím ptáka čejku prý vzniklo, cituji, „nejspíš proto, že kibicové dávají výstražná znamení, jako čejka vyráží varovný křik: kibíč“. Ostatně u Třebíče se čejce nářečně říkalo podle jejího křiku kivis, kiviska a piviska.

Pozoruhodné také je, že německé pojmenování nepříjemného radila u karet, vzniklé z pojmenování čejky, přešlo nejen do češtiny a do polštiny, ale i do angličtiny, kde kibic je kibitzer, a dokonce i do maďarštiny, kde se mu říká kíbicz.