Kočka

Kočka je zcela běžné… málem jsem napsal „české“ slovo. Pokud za česká pokládáme jen slova původem česká, případně slovanská, kočku, pojmenování nezkrotného domácího zvířete a od toho také pojmenování krásných – a nezkrotných – žen, mezi ně zařadit nemůžeme.

Slova podobná naší kočce jsou sice i v jiných slovanských jazycích – polsky je kočka kotka,  bulharsky kótka, ukrajinsky kitka, rusky kóška – ale zjevně příbuzná pojmenování kočky jsou i v němčině – Katze,  angličtině – cat, v latině – cattus  a v řečtině – kattos.

V těch případech, kdy se nějaké slovo vyskytuje ve slovanských, románských i germánských jazycích, hledají odborníci jeho původ obvykle v indoevropském základu většiny dnešních evropských jazyků. Často to tak bývá, ale tentokrát je to  jinak.

Naši indoevropští předkové kočku ve svém asijském domově patrně neznali, domestikovali ji staří Egypťané z divoké kočky plavé. A tak východiskem všech jejích dnešních pojmenování je asi nubijské slovo kadis. Kočka domácí se pak i se svým nubijským pojmenováním rozšířila po Evropě až někdy v 1. tisíciletí, tedy v domě, kdy zde Indoevropané již byli a tvořili samostatné národy.

Samotné slovo kočka je svým nubijským původem zajímavé, ale možná ještě zajímavější je slovo, které z výrazu kočka zjevně vzniklo, totiž výraz kocovina. Kocovina je, jak říká Slovník spisovného jazyka českého, „skleslý stav zpravidla po alkoholickém opojení“. Obrazně pak výraz kocovina užíváme i pro stavy deprese a rozčarování, které nemusejí následovat po opojení přímo alkoholickém. Kocovina se dostavuje třeba i hromadně, v celém národě, například po rozjaření z úspěšně provedené revoluce, z poznání, že teď už je třeba zase pracovat, dokonce líp a víc než předtím. Však tu blbou náladu známe.

Řekl jsem, že slovo kocovina zjevně vzniklo z výrazu kočka, ale je to opravdu tak? Kocovině se sice někdy říká kočka, ale to nemusí nic znamenat. Pro kočky ani pro kocoury přece stav skleslosti není nijak typický, spíše naopak.

Na vzniku slova kocovina se kočky a kocouři opravdu podepsali, ale dost složitým způsobem. Výklad o původu slova kocovina musím začít konstatováním, že tento výraz, v úplně jiném významu, než je dnešní, existuje v češtině někdy od roku 1848. Kocovina tenkrát byla výtržnost, což mělo původ v demonstracích proti tehdejšímu mladoboleslavskému hejtmanovi Kotzovi. Výtržnost, demonstrace proti Kotzovi byla kotzovina, vyslovováno kocovina, a kocovina pak byla jakákoliv výtržnost.

Někdy v druhé polovině 19. století začali čeští studenti říkat stavu dostavujícímu se „den poté“ Katzenjammer, což je německé slovo pro kocovinu, které se těžko překládá. Jeho druhá část – Jammer – nepochybně znamená nářek, bída, žal. První část – Katze  – má sice význam kočka, ale v tomto případě jde asi o slangovou obměnu slova Kattarh, tedy katar. Takže Katzenjammer spíš než kočičí nářek původně znamenalo onemocnění, při kterém se nám chce naříkat. Čeští studenti tam ale raději vnímali kočku, a tak si pro překlad německého výrazu vybrali slovo kocovina, jehož původní význam výtržnost  se už začínal zapomínat.

A abych kočičí téma úplně vyčerpal, dodám ještě jednu zajímavost. Ze starého slovanského kotka, tedy kočka, vzniklo v moderní češtině pojmenování kotva. Kotva má „drápy“ jako kočka. Takže i slovo kotva má vlastně nubijský původ.

Comments are closed.