Choť

Výraz choť se v současné češtině objevuje jen při dvou příležitostech. Jednak v oficiálních zprávách o vysoce postavených státnících: Prezident republiky s chotí navštívili, přivítali, přijali, odjeli, poklonili se… A za druhé v žertu: Můj choť má velký pupek. Použít slůvko choť jako normální, neutrální pojmenování manželky či manžela dnes není možné. Je to výraz knižní.

Původ slova choť však není, jak bychom od vznešeně knižního slova čekali, nudný, ale možná přímo dráždivý. Pokud je tedy pravdivá ta teorie o původu výrazu choť, která je uvedená Rejzkově Českém etymologickém slovníku. O původu tohoto slova jsou totiž nejméně dvě teorie. Obě se ovšem shodují v tom, že staří Čechové neříkali choť měkce jako my, ale tvrdě chot. A že slovem chot neoznačovali jen manžela či manželku, ale že chot pro ně byli i čekatelé manželství, tedy ženich a nevěsta.

Podle starších teorií, uvedených ve slovnících Machkově a Holubově a Lyerově, slovo choť souvisí – Machek píše „nějak“ a Holub s Lyerem „snad“ – s německým Gatte, manžel. „Ale poměr není jasný,“ dodává Václav Machek.

Jiří Rejzek to vidí jinak. Poukazuje na staroruské a staroslověnské chot, které znamenalo touha, žádost a také milenec či milenka, a na starší slovinské hot, které mělo význam souložnice. To všechno mělo podle našeho současného etymologa původ v praslovanském chot, které je od chotět, z něhož pocházejí česká slova chtít, chtivý, chtěný, zachtít se a ovšem i chtíč. Takže chot, z něhož je dnešní choť, byla osoba, kterou jsme chtěli, která byla předmětem naší touhy, naší chtivosti, našeho chtíče. Byla to osoba, na kterou jsme s prominutím měli chuť, což je také slovo, které patří do jazykového příbuzenstva. Také tento výraz vznikl z chotět, toužit po něčem, přát si něco, chtít něco. Takže choť jazykově souvisí i s pochoutkou a ovšem i s nechutnostmi a pachutí.

Když jsem se zabýval chotí a chotěm, musím si všimnout i manžela a manželky. Jsou to také zajímavá slova. Například proto, že jde vlastně o zkomoleniny. Ve staročeštině ta slova zněla malžen a malženka a jejich dnešní podoba je výsledkem odborně řečeno přesmyku, záměny hlásek l a n. Ve slovenštině k onomu přesmyku došlo také, ale v polštině nikoli, takže tam mají slova malžonek a malžonka, což je bližší původnímu praslovanskému malžena. To by si laik jaksi od oka mohl vysvětlit třeba jako malá žena. Laik by se mýlil, malžena není malá žena, jde o duálový tvar znamenající „muž a žena“. Malžena jsou muž a žena dohromady, prostě manželé. Podobné hromadné označení existovalo i pro sourozence, pro bratra a sestru. Ve staroslověnštině znělo bratsestra a na rozdíl od výrazu malžena po něm v moderní češtině nezbyla žádná stopa.

Když etymologové pátrají ještě hlouběji, před první částí výrazu malžena, jsou tak trochu na rozpacích. Podle některých je slovo malžena jakýmsi půlpřekladem starohornoněmecké složeniny malwip, tedy vdaná žena, přičemž wip, žena, naši předkové přeložili a první část nechali v původním znění. Jsou ale i jiné teorie, někteří v onom mal- vidí buď germánské man, nebo slovanské mož, což obojí znamená muž. Další soudí, že první část slova malžena souvisí se slovem mladý. Manželství přece lidé obvykle uzavírají v mladém věku. Všechny teorie o vzniku slov malžen a malženka a z nich pocházejících dnešních výrazů manžel, manželka a manželství lze pokládat za možné.

Comments are closed.