Lísat se

Slovesem lísat popisujeme pohyby spojené s dotyky, jakýmsi otíráním se, kterým k nám hlavně psi, někdy také kočky, vyjadřují podřízený vztah a také snahu, abychom si jich všimli a eventuálně se jim věnovali. Sloveso lísat se používáme i obrazně, v tomto případě jde o podlézání či o pochlebování. A když o někom řekneme, že je úlisný, je to jasná nadávka. Úlisný člověk je neupřímně zdvořilý a lichotivý, prostě falešný.

Na původ slovesa lísat se existují dvě teorie. Začnu tou, která odmítá souvislost lísání se s liškami. Zastával ji etymolog Václav Machek. Tvrdil, že staročeské lísat a moravské ulísat, z něhož vzniklo adjektivum úlisný, pocházejí ze starého lasit, z něhož například v ruštině vzniklo sloveso lásiť a v polštině lasič se, které mají význam, jak to správně říct česky… nejpřesnější bude, když nečesky řeknu, že ta slovesa mají význam šmajchlovat se. S liškou to tedy podle Machka nemá nic společného.

Opak si myslel Pavel Eisner, který v Češtině poklepem a poslechem napsal: „Lísati se. Jste si vědomi, že tím slovem odkazujete na lisa, tedy na lišku, na její faleš a přetvářlivost?“ Totéž jinými slovy říká i Jiří Rejzek v našem nejnovějším etymologickém slovníku: „…asi vše odvozeno od praslovanského lis, lisa, viz liška, vlastně chovat se jako liška (liška byla odedávna symbolem prohnanosti a lstivosti).“

Ani to, proč se psovitá šelma s rezavě zbarvenou srstí, odborně latinsky Vulpes vulpes česky jmenuje liška, není odborníkům úplně zřejmé. V případě lišky se totiž etymologům po původu slova pátrá obtížně, naši předkové jim to ztížili, protože se lišek, podobně jako třeba medvědů, báli, a tak jim schválně komolili jméno, aby lišky jaksi neslyšely, že se o nich mluví. Slovo liška, původně snad lis, je určitě aspoň částečně, jak se odborně říká, tabuové a na jeho dnešní podobu asi mělo vliv i přídavné jméno lichý ve významu zlý, špatný. Pokud to tak je, pak by slovo liška bylo příbuzné s výrazy lyšaj a lišej, které oba pocházejí od lichý ve významu špatný. Lyšaj je motýl, který býval pokládán za špatné znamení, a lišej je nepříjemné, zlé onemocnění.

Slovo liška má však v češtině ještě další zajímavé souvislosti. Nepochybné je, že po lišce se jmenuje lis, „stroj na mechanické zpracování tlakem“, jak se uvádí ve Slovníku spisovného jazyka českého. Etymolog Václav Machek píše: „Přístroj ten nazván liškou proto, že dáví, tlačí, tiskne něco jako liška dáví kořist.“

A ještě zajímavější je původ běžně užívaného slovního spojení „liška podšitá“.

Liška vždycky byla kožešinové zvíře, z její kůže se dělaly kožichy, kožešinové límce a další součásti zimního oblečení. Kožichy mají buď kožešinu navrch, nebo ji mají dovnitř – v tomto případě jsou to kabáty podšité kožešinou. Naši pověrčiví předkové věřili lecčemu, například i tomu, že vlastnosti se mohou z osoby na osobu či ze zvířete na člověka přenášet dotykem. A kdo měl kabát podšitý liščí kožešinou, na toho se prý přenesly liščí vlastnosti, mazanost, lstivost, vychytralost. Zkrátka řečeno, kabát podšitý liškou způsobil, že jeho majitel či nositel byl liška podšitá. Ostatně takzvaná dotyková magie má na svědomí i úsloví „jako praštěný pytlem“. Když vás někdo praštil prázdným pytlem přes hlavu, prázdnota se dotykem přenesla do vaší hlavy a vy jste aspoň na chvilku zhloupl.